Teória väzby

26.05.2010 08:33

 

Uznávaný a vědecky podložený směr názorů na to, jaká je ideální interakce mezi rodiči a dětmi se nazývá „teorie vazby“ (attachement theory). Vychází z toho, že dítě ke svému přežití i rozvoji potřebuje dospělou osobu jako opěru, ke které si vytvoří vazbu. Tato vazba může být podle přístupu k dítěti buď „bezpečná“ nebo „nejistá“. Vytvoření bezpečné vazby je to, o co každý dobrý rodič usiluje. Nejistá vazba naopak podle výzkumů, téměř bez výjimky, představuje poruchy chování a jiné problémy do budoucna.
Teorie vazby není nic nového. Základy jí položil londýnský klinický psycholog John Bowlby už koncem 40. let 20. století. Jeho kolegyně, Mary Ainsworth, tuto teorii dále rozšířila o klinickou metodu, jak určit typ vazby mezi matkou a dítětem již po prvním roce života. Díky této měřitelnosti mohlo proběhnout mnoho studií, které ukázaly, že děti, které si jako miminka vytvořily bezpečnou vazbu se svými rodiči, mají mnoho výhod oproti ostatním. Tyto děti jsou:
více soucitní s ostatními
snadněji navazují přátelství
lépe spolupracují, jsou velkorysí a méně agresivní
lépe jim to jde ve škole
méně častěji se u nich vyskytuje strach a deprese
jsou schopné si vytvořit hluboké a dlouhotrvající vztahy během života
Jak si vytvořit správnou vazbu se svým miminkem
Podle studií se bezpečná vazba vytvoří díky „citlivosti dospělého“. Většina výzkumu se zabývá citlivostí matky, protože ve většině případů je to právě maminka, která tráví s miminkem většinu času a je jeho oporou, ale vazbu si s dítětem mohou vytvořit i tatínkové a pokud je dítě dáno do péče například v jeslích nebo k babičce, vytvoří si vazbu i s těmito náhradními pečovateli. Citlivost dospělého se dá shrnout do čtyř komponentů: uvědomění si signálů dítěte, správná interpretace těchto signálů a správná reakce na tyto signály, která přijde včas.
Maminka (ale samozřejmě i tatínek) by měli dokázat zjistit, co dítě potřebuje a uspokojit tyto potřeby, co možná nejdříve. Miminka se nedají rozmazlit, a když pláčou, tak něco opravdu potřebují, i když to může být jen přítomnost někoho blízkého. Názory některých zástupců starší generace, že si nás dítě jen trénuje a že nesmíme při každém pláči hned běžet k miminku, jsou dle výzkumů jen cestou, jak si vytvořit nejistou vazbu. Výzkum například prokázal, že pokud k plačícímu miminku přijdeme do 90 sekund, uklidní se v průměru do 5 sekund. Pokud ho ale necháme plakat 3 minuty, bude nám uklidňování trvat až 50 sekund. Znamená to tedy, že pokud prodloužíme naší reakci 2x, bude uklidňování trvat 10x déle! Také je praxí ověřeno, že miminka, která mámy nenechávají „vyplakat“, pláčou podstatně méně.
Ale přijít k dítěti včas je ta snadnější část rodičovského úkolu, horší to už je s tím, jak rozpoznat, co dítě potřebuje. Mnoho se dá samozřejmě vycítit, ale pak jsou tady i metody jako dětské znakování, které umožní miminku, aby nám dalo vědět, co chce nebo potřebuje. Jde o metodu, při které děti, dlouho před tím než začnou mluvit, používají jednoduchá gesta a znaky při komunikaci. Znakování navíc pomáhá vytvoření bezpečné vazby i tím, že rodičům odkryje, jak jsou jejich miminka chytrá a vnímavá už v raném věku. Rodiče pak často věnují dětem více pozornosti a častěji s nimi hovoří. Více o metodě znakování, která se začíná prosazovat i u nás, se dozvíte na www.babysigns.cz.

autor Michaela Tilton
Zdroj: internetový časopis Batoláček